připravuje se:

- Crying Angel

Crying Angel - Kapitola 7: Informace.

17. srpna 2010 v 13:57 | Zifa
je tu další kapitola. Je to zvláštní když si uvědomim, že už se příběh pomalu chýlí ke konci. Upřímě ... přiznam se vám, že to bude snad můj první DOPSANEJ příběh a zveřejněnej.... Jako že příběh s kapitolama. No jo no ... docela mě to teĎ motivovalo a už tak nějak vim co budu psát po tomhle :-) tak pěkné čtení...

KAPITOLA 7 : Informace.

Byl jsem značně nervozní. Skoušel jsem zaťat ruce v pěst ale nešlo to. Bolelo to. Seděl jsem naproti Yikerovi. Cítil jsem jak na mě vysí jeko upřímný pohled. Já se na něj ale ani koutkem oka nepodíval. Náhle si Yikeru hlasitě oddechl. " Oke chlape. Teď nebudeme řešit to, jakou kravinu jsi se tu pokusil udělat..." řekl a prohrábl si svoje špinavě blond vlasy. " Hlavní je, že jsem tě našel v čas." Koukl jsem se na něj koutkem oka. Seděl na křesle u stolečku, který byl mezi náma. Jednu nohu měl hozenou přes druhou a bradu si podpíral rukou. V tuhle chvíli vypadal spíš naštvaně než vyděšeně a starostlivě (jak tomu bylo ještě před pár minutami).
 Policista a zdravotnice odešli už tak před půl hodinou. Od té doby se na mě Yikeru naštvaně díval a neřekl ni slovo. "Akorát mi řekni." na chvíli se odmlčel. "Proč jsi to kruci chtěl udělat? To toho chlapce necháš na pospas jeho krutýmu osudu? Takovej ty přece nejseš!" Zase se na mě upřímě zadíval. Já se ale koukal stále do země s obvázanýma rukama na nohou. Chtěl jsem vrátit čas na dobu kdy jsem se rozmýšlel zda-li to udělám nebo ne. Věděl jsem, že teď už bych to neudělal. "Dobře. Zdá se, že se ti mluvit nechce tak budu mluvit já. Už vám kdo je ten chlapec. Něco jsem si o něm zjistil. A taky vim snad skoro všechno o tom typanovi co ho drží. Je to bejvalej boss Yakuzi. Odešel od ní z vlastní vůle. Taky jsem se dozvěděl, že s nim zůstal nějakej mladej kluk mam dojem že mu je sedmnáct bo tak nějak. Prej mu ten boss Yakuzi zachránil život a on s nim zůstal. Evidentně z něj má ale jenom děvku. Je to dost nebezpečnej chlápek. Už několkrát seděl v base a je na něj snad stovka obvynění za napadení a krádeže. Není legrace si s nim zahrávat." na chvíli se odmlčel a podíval se na mě jestli ho poslouchám. Vdyž se setkal s mím pohledem, který vysel jenom na něm povídal dál. "Teďka k tomu klukovi co ho chceš zachránit. Jmenuje se Hasate Nonabori. O jeho rodičích vim jenom to, že už jsou dávno mrtvý ale ten kluk to je síla kámo. Už od mala mu na hlavě místo lidskejch usí rostli psí. Nikdo neví proč ale všichni ho označujou za psího démona. Jak jsem zjistil tak je to jeden z pěti lidí, který tyhle uši maj. Není tobohůžel doprovázený žádnou speciální schopností pokud vim ale vyjímka se může zjevit kdekoliv. Je mu šestnáct..." Už nevim co dál mi ještě Yikeru napovídal ale vím, že toho bylo hodně. Já jsem si k jeho proslovu kladl snad jen jedinou otázku a sice: "Kde jsi toho tolik zjistil?" "Musíš mít správný zdroje." usmál se na mě jen přátelsky. "Neboj nemusíš mě podezírat, že to s nima týhnu. Tak trochu jsem se i u nich porozhlédl a jeden chlap, kterej pro něj prej kdysi pracoval byl moc milej a za menčí uplatek mi toho dost řekl." Moc jsem se chtěl Yikera zeptat co za uplatek to bylo ale evidentně o tom nechtěl mluvit. Z toho jsem usoudil, že to asi peněžní hodnota nebyla (jej a co myslíte, že bylo to druhý po penezích co mě napadlo....sakra Yikeru... on a takovej úplatek?...Dobře no...).
"Jak si na tom?" vytrhl mě náhle Yikeru z myšlenek. "C-Co?" kulil jsem na něj oči. " No jak si na tom.Jako jeslti tě ty ruce hodně bolej.Já jenom že by jsme jako už měli něco začít dělat.Myslim pro toho kluka." chvíli jsem byl zticha a koukal na svoje ruce pak jsem se ale rázně zvedl. "Jdeme toho kluka zachránit!" "Tak se mi to líbí." usmál se doširoka Yikeru a taky vstal. "Ale ještě předtim musíme udělat jednu věc."                                                                                                          

Crying Angel - Kapitola 6 : Na dně aneb opravdová láska...

11. srpna 2010 v 18:48 | Zifa
přináším další kapitolu.... je taková zase nic moc ale slibuju že odteď se už něco dít bude.Už jsem se konečně dostala přes ten mrtvej bod takže to teďkons půjde už samo....děkuju že to čtete :-)

Kapitola 6 : Na dně aneb opravdová láska…

 Ležel jsem na pohovce. Tričko jsem měl mírně povytáhlé a poklopec u kalhot rozepnutý. Cítil jsem se mizerně. Nechtěl jsem na nic myslet. Ale v hlavě mi toho vířilo snad až příliš mnoho. Co to vůbec mělo znamenat? Co to do Yikera vjelo? Proč to udělal? A myslel to vážně?
Bylo mi do breku. A co víc… nechápal jsem to a to mě štvalo ještě víc. Už jsem nevěděl co mam dělat. Bylo toho na mě moc. Nejdřív to s tím chlapcem. Potom ta nemocnice a teď Yikeru. Opravdu už jsem netušil, co mám dělat. Nevím, co to do mě vjelo, ale byl jsem od té doby, co jsem uviděl toho chlapce tak hrozně rozcitlivělí.
A v tu chvíli jsem udělal další blbost. Ale netýkala se mé záchranné mise. Sice jsem sliboval, že už to neudělám…ale já musel. Byl jsem na hranici svých schopností a sil a tohle byla ta poslední věc, která mě napadla. Chvíli jsem přemýšlel, zda li to opravdu mám udělat.
Potom jsem ale zaťal zuby a poprvé přejel nožem po zápěstí. Z rány se hned začala valit krev. Bolelo to, ale já jsem prostě už netušil, co mám dělat. Chvíli jsem se se zaťatou rukou v pěst pokoušel zadržet pláč. Po chvíli mi to ale bylo už ukradené. Nevím, jak dlouho jsem tam na zemi ještě seděl. Ani nevím, kolikrát jsem nožem po zápěstí přejel. Vím jen, že jsem chtěl od všeho utéct a to hned teď.
"Takaji! No tak! Vstávej! Dělej! Ty pitomče!" Cítil jsem jak mnou Yikeru třásl, ale oči se mi otvírat nechtěli. Nechtěl jsem nikoho vidět. Ani Yikera a to už bylo co říct. "Takaji ty blbečku vstávej!" křičel na mě furt. Muselo na mě být vidět, že jsem se probral, ale oči jsem otevřít nechtěl. Cítil jsem, jak jsou moje ruce obalené zaschlou krví. Ale nová již moc z ran nevytékala. "Hej!" zařval na mě opět, ale tentokrát už k tomu přidal facku. To už jsem oči otevřel. Uviděl jsem Yikera jak se mi dívá do obličeje a jak pláče. Nikdy jsem ho takhle neviděl. Vypadal hrozně. Slzy mu tekly proudem po tvářích a v očích se mu zračil strach. Strach o mě… "Co jsi to tu proboha ty blbečku vyváděl?!" ječel na mě a plakal snad ještě víc (pokud to šlo.) "Vždyť jsi mi něco slíbil! Sakra!" Pak jsem si uvědomil, že s Yikerem je tu ještě pár dalších lidí. U pohovky stál policista a povídal něco do vysílačky. K oknu přišla nějaká ošetřovatelka a rozhrnovala závěsy. V ruce měla kufřík, na kterém byl červený kříž. Došlo mi, že je to doktorka ze zdejší nemocnice. Proč tu vůbec ti všichni jsou? A jak se dostali do mého bytu? "Takaji vnímej mě sakra!" křikl Yikeru a jednou rukou mi otočil obličej tak aby mi viděl do očí. "Vysvětlíš mi, co to má znamenat? Ty blbečku?! Vždyť jsi mi mohl vykrvácet!" s posledními slovy ho zradil hlas a on mě objal. Cítil jsem, jak pevně mě svírá. Jako by mě nechtěl nikomu dát. Ani smrti. Když jsem si tenhle důležitý fakt uvědomil pochopil jsem, že to co Yikeru říkal, bude nejspíš pravda. On mě miloval…musel milovat, protože to jak mě objímal, jak mě nechtěl nikomu dát… to nebylo jen z kamarádství. To byla láska.

Crying Angel - Kapitola 5 : kamarád nebo něco víc?

8. srpna 2010 v 15:11 | Zifa
další kapitola. Ale dávám sem WARNING: pokud někomu vadí shonen-ai a Yaoi nečíst! xD a prosím negativní komentáře si nechte pro sebe děkuji .. 

Kapitola 5 : kamarád nebo něco víc?

 Sladká vůně domova. Nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem doma. "Kam ti mám dát tu tašku?" zeptal se mě Yikeru. "Do obýváku." Odvětil jsem mu. Zul jsem si boty a šel na ním. " Udělám čaj chceš?" zeptal se mě a stále se usmíval. Kývl jsem a sedl si na pohovku. Můj pohled zůstal vyset na Yikerovi. Byl docela pohledný a ke všemu byl jen o jeden rok starší než já. Nikdy jsem ho neviděl s ženou. Ani mi o žádné nepovídal. A když už přišla řeč na tohle téma vždy ho nějak zakecal. Byl to zvláštní člověk ale byl jsem rád, že ho znám. Nebýt jeho tak už tu nejsem. Přece jen díky němu jsem nespáchal sebevraždu. "Tak tady to máme." Zvolal s úsměvem a položil na stoleček tác s konvicí čaje a dvěma hrnkama. Jeden položil přede mě a nalil do něj čaj. Druhý postavil vedle mého a taktéž do něj nalil čaj. Poté se posadil vedle mě. "Tak co. Už je ti líp?" zeptal se a foukal horký čaj.
"Jo…Trochu jo." Řekl jsem a vzal do rukou hrnek. Čaj nádherně voněl. Nastalo trapné ticho. A snad poprvé neměl Yikeru co říct. Vždycky to byl ten, kdo mluvil a všem dodával energii a tak. A teď tu seděl zaražený jak hřebík v kůlu na pohovce a hypnotizoval hrnek s čajem, který měl v rukou. Vypadal smutně. Nikdy jsem s ním vlastně nemluvil o JEHO problémech. Nechtěl o nich mluvit. "Yikeru… já-." Ale aniž bych dořekl větu Yikeru mě chytl za ruku a povalil na pohovce. "Nic neříkej." Zašeptal a začal mě líbat.
Je pravda, že jsem na to byl zvyklí od Koujiho ale s Yikerem to bylo něco jiného. Vždyť to byl můj kamarád! "Yikeru prosím. Přestaň!" Snažil jsem se ho od sebe odstrčit, ale byl jsem stále docela zesláblí. "Nemůžu! Dusil jsem to v sobě až příliš dlouho." Zašeptal opět a líbal mě dál. A tak jsem sebral veškerou svou sílu a pokusil se ho odstrčit.
Konečně přestal. Chvíli se na mě díval. Potom si oddychl. "Promiň." Řekl a slezl ze mě.
Nepodíval jsem se na něj, ale cítil jsem, jak prošel okolo mě a pak jsem jen slyšel, jak se za ním zabouchly dveře. Zůstal jsem ležet tak jak mě Yikeru nechal. Tričko jsem měl mírně povytáhnuté a poklopec u kalhot rozepnutý.
Jediné co jsem si teď přál bylo aby se nic z toho co se odehrálo v posledních pár dnech nestalo.

Crying Angel - Kapitola 4 : komplikace

8. srpna 2010 v 8:49 | Zifa
další kapitola. Zase nic moc .... ale snad se bude líbit


Kapitola 4 : Komplikace

 Ztěžka jsem si sedl na jednu ze židlí u kulatého stolečku v kavárně. Měl jsem toho plný zuby. Celé tělo mě bolelo, hlava mi mohla puknout a měl jsem dojem, že za chvíli omdlím.
Náhle jsem ucítil čísi ruku na mém rameni. Byl to můj jediný kamarád Yikeru. Ve tváři měl starostlivý výraz. " Co se děje Takaji?" ptal se mě ustaraně. Zakroutil jsem hlavou. " Nic jsem v pohodě." Pokusil jsem se o usměv ale asi jsem musel vypadat hrozně.
Náhle se otevřely dveře a do kavárny vstoupil usměvavý pár zamilovaných školáků. Dívka hned přiskočila k výloze kde byli zákusky všeho druhu a začala si vybírat. Chlapec se na ni s úsměvem na rtech díval. "Deš tam?" Zeptal se mě Yikeru a usmál se. "Jo jo."
Odpověděl jsem a vstal jsem ze židle. Náhle se mi udělalo tak mdlo. Hlava se mi roztočila a to poslední co si pamatuju je, jak padám k zemi. Víc si z toho dne nepamatuju. Ale myslím, že jsem slyšel Yikera křičet moje jméno a možná jsem slyšel i houkat sanitku. Ale nejsem si tím jistý.
Když jsem se pak probudil v nemocnici cítil jsem se hrozně. Hlava mě sice už nebolela ale, zato jsem měl obvázanou ruku, která bolela jak čert. Pokusil jsem se posadit. Napoprvé mi to nevyšlo můj hrudník mi to nedovolil.
Napodruhé už se mi to podařilo. Sice ztěžka ale podařilo. Rozhlédl jsem se. V pokoji jsem byl sám. Vedle postele byl noční stolek, na kterém stála váza s kyticí. Vedle stolečku byla židle, na které byli veškeré moje věci. Jak oblečení tak taška s kterou jsem jel do práce. Celý pokoj ozařoval západ slunce. Podíval jsem se z okna. Měl jsem na západ krásný výhled. V tu chvíli jsem si opět vzpomněl na toho chlapce. Bůh ví, co mu v tu chvíli mohli dělat. A já jsem si polehával v nemocnici.,Sakra´ musel jsem odtamtud zmizet a jít mu pomoci. Vždyť ten chlapec může být už i mrtvý.
Měl jsem dojem, jakoby mě tyhle myšlenky nakopli.
Bez jakéhokoliv zaváhání jsem vystřelil z postele ke dveřím.
Už jsem si myslel, že jsem u nich, když v tu chvíli se mi zamotali nohy a já padal opět k zemi. Byl to děsný pocit. Čekal jsem na palčivou bolest která mi měla projed od ruky do celého těla. Nic ale nepřicházelo. Žádná bolest. Pomalu jsem otevřel oči. Před dopadem na zem mě zadrželi dvě velké přátelské ruce. " Měl bys na sebe dávat pozor." Usmál se na mě Yikeru a pomohl mi dostat se zpět na postel. "Co tu prosím tě blázníš? Nejdřív zkolabuješ v práci a pak se tu řítíš k zemi jak raketa! Dávej na sebe pozor chlape. Nesmíš se tak přetahovat. Co se vůbec děje?" chrlil na mě spoustu vět Yikeru. " Halo chlape mluvim s tebou seš tu?" zamával mi rukou před očima. " Jo jsem. Promiň. Zamyslel jsem se."
"To poslední dobou docela často. Tak povídej co se děje? Nějaká ženská? Bo chlap?" dožadoval se vysvětlení Yikeru. "Jde o mladého chlapce-." "Já to tušil!" přerušil mě Yikeru. " A je aspoň hezkej a zletilej?" "Yikeru ty mě nechápeš! Toho chlapce mučej! Kdybys ho viděl! Je celý pomlácený a poškrábaný! Je přivázaný na řetězu jako nějakej pes!" při posledních slovech se mi zlomil hlas a aniž bych si to uvědomil brečel jsem. "Chlape…. Ty ses mi totálně zhroutil." Pousmál se Yikeru a objal mě. "Neboj, bude to v pohodě. A pokud jde o toho chlapce? Pomůžu ti s ním souhlasíš?"
nic jsem neřekl. Jenom jsem kývl na znamení souhlasu. Pak si už jenom vzpomínám, že jsem se s Yikerem rozloučil, zhasl a šel spát. 

Crying Angel - Kapitola 3 : Záchranná mise zahájena - studium

7. srpna 2010 v 14:21 | Zifa
je tu další kapitola. Není sice nic moc...moc se tam toho neděje tak ale snad Vám to nevadí 

Kapitola 3 : Záchranná mise zahájena - studium

S trhnutím jsem se posadil na posteli. Cítil jsem, jak mi po krku ztéká pot. Už zase. Ani nevím, po kolikáté jsem se již za jednu noc vzbudil. Vždycky jenom kvůli jednomu snu. Neustále se mi přehrával dokola. Viděl jsem toho chlapce jak je uvázaný k zemi. Potom najednou byl s jakýmsi mužem v pokoji a ten muž ho chtěl znásilnit. Při pouhé vzpomínce se mi opět zvedl žaludek. Divil jsem se, že mam ještě co zvracet. Přitáhl jsem si nohy k tělu. Nechápal jsem, proč mě to tak vzalo.
Obyčejně jsem se ničím nenechal rozházet. A teď už druhý den zvracím jenom proto, že jsem viděl jenom zmláceného chlapce uvázaného jak psa.
Podíval jsem se na hodiny na nočním stolku. Bylo pět ráno. Vstávat do práce jsem měl až za dvě hodiny. Spát jsem se ale už nesnažil. Neusnul bych.
A tak jsem se rozhodl, že konečně začnu s pomáháním tomu klukovi. Postavil jsem se a zavrávoral. Nebýt nočního stolku vedle postele spadl bych na zem. Byl jsem téměř bez sil. Ale rozhodl jsem se na to nemyslet. Oblékl jsem se a vydal do knihovny.
Moc často jsem tam nechodil. A tak mi chvíli trvalo, než jsem našel regál s odbornou literaturou.
A za pomoci mladé slečny jsem i našel přesně tu knihu, kterou jsem hledal. Japonské domy a zahrady. A začal jsem studovat. Pořádně jsem si prostudoval schéma, jak to vypadá uvnitř. Neustále jsem si dělal nějaké poznámky. Připadal jsem si, jako kdybych studoval na nějaký test do školy. Kdyby mi nezabrněl telefon neuvědomil bych si, že už je osm a mam už být v práci. Rychle jsem vrátil knihy do regálů, poznámky jsem si bezpečně uložil do tašky a vydal se do práce. Když jsem se usadil na jednom sedátku v autobuse měl jsem radost, že jsem konečně udělal krok v před při záchraně toho chlapce.

Crying Angel - Kapitola 2: Týrané štěně

6. srpna 2010 v 11:10 | Zifa
tak je tu další kapitola. Omlouvám se, že je tka dlouhá .... rozepsala jsem se....snad vám to nebude vadit

Kapitola 2 : Týrané štěně

Další den jsem se probudil velmi brzo. Budík mi měl zvonit v sedm ráno a já vstal o hodinu dříve. Nemohl jsem spát. Musel jsem stále myslet na toho chlapce. Co asi musel prožít, když vypadá tak jak vypadá? Aniž bych si to uvědomoval bál jsem se o něj.
A tak jsem udělal jednu z těch mnoha blbostí, kterých jsem se na mé záchranné misi dopustil. Vydal jsem se obhlídnout v jaké přesně situaci ten chlapec je. Autobus měl jednu zastávku kousek od domku kde (jak jsem se domníval) toho chlapce drželi. Samozřejmě jsem na ni vystoupil jak jinak.
Chvíli jsem se rozhlížel zdali neuvidím nějakou podezřelou osobu ale jediný kdo na ulici byl byla stará babička. A náhle jsem udělal další z těch nemálo blbostí. K babičce jsem přiběhl a začal se jí vyptávat. Nakonec po tom co jsem ji musel pětkrát zopakovat každou vetu, co jsem řekl jsem se dozvěděl, že v tom domě bydlí muž, který byl kdysi Yakuza. To je prý japonská mafie. V tu ránu tu byl první problém. Yakuza. Taky jsem se od babičky dozvěděl, že se tam poslední dobou dějí divné věci. Jednou odtamtud prý utíkal mladý chlapec (bo-chan jak ho nazvala stará paní) v kimonu. Prý to byl démon, jelikož měl psí uši na hlavě. Ale jakýsi chlapi v černém ho chytli a odvlekli zpět. Chlapec se prý bránil a volal o pomoc, ale nikdo ho neslyšel (a tak jsem si říkal jak to, že ho ta stará babička slyšela). Potom co jsem se dozvěděl těhle pár věcí, které mi docela dost pomohli jsem pokračoval dál v svojí cestě. Z dálky jsem si toho nebyl vědom ale, když jsem přišel k vchodu domku uvědomil jsme si že vrata brány, která byla okolo celého objektu jsou monumentálně velká. Měl jsem dvě možnosti. Buďto zaklepat a něco zalhat abych se dostal dovnitř, nebo jsem se tam mohl vloupat. A já jsem se samozřejmě rozhodl pro tu druhou možnost. Když jsem konečně vylezl na zídku našel jsem si vhodné místo odkud jsem se mohl porozhlédnout. Na zahradě nikdo nebyl a posuvné dveře do domku byli otevřené. Měl jsem jedinečnou možnost dostat se dovnitř. Seskočil jsem ze zídky, přeběhl zahradu a přikrčil se u dveří. A pak jsem ho znovu uviděl. Seděl na zemi jako hromádka neštěstí celý pomlácený. Okolo krku měl psí obojek, k němuž byl přicvaklí řetěz, kterým byl uvázaný ke kovovému kruhu v zemi. Z toho pohledu mi bylo špatně od žaludku. Náhle k němu někdo přišel ze zadu. Chlapec sebou trh. V očích se mu zračila snad hrůza sama. Osoba mu položila ruku na odhalené rameno a prstem mu přejela po škrábanci, který vedl z ramene na záda. Chlapec sikl bolestí. Chlap se zasmál a napřáhl ruku. Byla slyšet jen dunívá rána jak se chlapec skácel k zemi. A v tu chvíli jsem toho měl tak akorát dost. Bylo mi jedno, jestli si mě někdo všimne nebo ne ale zvedl jsem se a jako zbabělec utíkal pryč. Asi si mě všimli, ale nehonili mě.
Rychle jsem vyběhl z brány. Opřel jsem se o jednu ze zdí postaršího domku.
Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. Neudržel jsem to a vyzvracel jsem se. Takhle špatně mi snad ještě nebylo.
Neustále jsem před sebou viděl toho chlapce, jak byl uvázaný jak pes. Znovu jsme cítil jak se mi obrátil žaludek. Pak mě napadlo podívat se na hodinky. Už jsem měl být dávno v práci. Nic jsem teď pro toho chlapce udělat nemohl a tak jsem šel na zastávku autobusu.
Když jsem pak v kavárně měl přestávku na oběd ani jsem nejedl. V hlavě jsem měl stále toho chlapce s psíma ušima.

Crying Angel - Kapitola 1 : Kluk s psíma ušima

5. srpna 2010 v 21:03 | Zifa
Tak je tu první kapitola příběhu, který mam už díl v hlavě.Snad se vám bude líbit. Příjemné čtení :-) 

Crying angel
Kapitola 1 : Kluk s psíma ušima

Jmenuji se Takaji Kyosaka. Jsem normální dospělí muž.Je mi 28 let. Práci jsem si našel teprve nedávno. Zaměstnali mě jako číšníka v jedné malé kavárně.Docela mi i ta práce vyhovuje. Je klidná, mnoho lidí tam nechodí a placená je taky dobře.
Vedl jsem klasický život mladého člověka, dokud jsem jednoho dne nemusel jed do práce jinou trasou než obvykle.Řekl jsem si, že to bude v pořádku. Šéfovy se omluvím, že jsem se zdržel kvůli rozkopané cestě. On to pochopí a já budu pracovat jako každý den. To jsem ale ještě nevěděl, že uvidím to, co uvidím. Autobus, kterým jsem jel, projížděl mezi osadou klasických japonských domků. Vždycky jsem obdivoval jejich krásně upravené zahrady. Když v tom jsem ho zahlédl. Chystal jsem se obdivovat další zahradu, když v tom jsem na ni uviděl chlapce. Mohlo mu být tak okolo patnácti šestnácti let. Měl dlouhé světle hnědé vlasy.
Připadal mi v pořádku, když v tom jsem si všiml, že je celý pomlácený. Po celém těle měl modřiny, škrábance a podlitiny.Na sobě měl špinavé kimono, které si poškrábanýma rukama držel na prsou, aby mu nespadlo. Všiml jsem si, i že na odhalených ramenou má jakési znaky. Co mě ale zarazilo nejvíce bylo, že ten chlapec měl psí uši.Vypadal, jak týrané štěně které někdo vyhodil na ulici.
Když jsem pak dojel do práce neustále mi ten chlapec vrtal hlavou. Nemohl jsem ho z ní vytřást.
Neustále jsem viděl jeho pomlácený obličej. Ten jeho smutný prázdný výraz, který prosil o pomoc. A v tu chvíli jsem se rozhodl. Tomu chlapci pomůžu. A dokonce jsem měl i promyšleno jak.


kluk s psíma ušima
 
 

Reklama
stránka na které já obyčejně "sídlím" :
dalo by se to označit za moji "domovskou stránku"
nebo oficiální web. Tak aby jste se nedivili že na tomto
blogu jsou na chlup stejné články jako na Tifě.
Nebaví mě to psát dvakrát.Děkuju za pochopení.


DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU! :-)